Stále na cestě aneb 32 míst, které stojí za to zažít

Good bye, London ... jaké to vlastně bylo?

Jenom klid a nohy v teple, slýchají často horké hlavy. A mně tento bonmot často vytane v mysli při kontemplaci nad nedávno minulou návštěvou britské metropole. Rád bych touto cestou Londýnu věnoval ještě jednu laskavou vzpomínku. Fascinují mne totiž některé kulturně společenské jevy.

… a kromě psané vzpomínky ještě i pár posledních fotek z Londýna … jestli se Vám nechce číst, stačí sjet dolů :)

Jedním z nich je ona milá otevřenost a otevřená milost, která je na jednu stranu všudypřítomná a na druhou stranu na hony vzdálená servilním sluníčkovým lidičkům, kteří se tváří neustále značně happy jen proto, aby se vyhnuli konfrontaci s realitou. Líbí se mi, že každý pozdraví, v drtivé většině jako první a ve zbytku případů alespoň na pozdrav odpoví. Že se to tak děje v práci nebo v restauraci, lze u kultivované společnosti předpokládat, ale například pozdrav směrem k řidiči či řidičce autobusu jak při nástupu, tak při odchodu dle mého ukazuje na kultivovanost ještě o úroveň vyšší.

Dalším aspektem, který souvisí s předchozím i následujícím bodem, je jakási přirozená tendence věnovat pozornost spíše těm důležitějším věcem. Viděl jsem pány policisty sekýrovat občany za odhazování odpadků i za rušení nočního klidu. Zato když stál dav na přechodu pro chodce, svítila červená a bylo zřetelně vidět, že široko daleko nic nejede, dal se celý dav do pohybu, včetně přítomného policisty a vše bylo v nejlepším pořádku. V Evropě totiž na přechodu pro chodce platí, že červená znamená „nepřecházej“ a zelená znamená „opatrně přejdi“. V Anglii zelená znamená „cross freely“ a červená „cross with caution“ (zdroj: J. Klusáček).

S tím přecházením: nemohu na tomto místě ještě nevzpomenout ještě na jedno sobotní dopoledne, kdy mi paní domácí s vážnou tváří začala vysvětlovat, že si mám dávat pozor při přebíhání silnice. Matně jsem si vzpomněl na včerejší autobus, který opět jel z opačné strany, než slušně vychované autobusy jezdí a málem mne zajel, ale tvářil se, že samozřejmě vím. Paní domácí je totiž profesí řidička autobusu a shodou náhod řídila ten autobus. Takže jsem byl pokárán , že jsem jí nezamával, a tím se věc uzavřela.

Poslední věc, na kterou asi budu dlouho pamatovat, je téměř nekonečný bohorovný poklid, který nerozhází ani 50% sleva v Tescu nebo kečup na světlé košili. Překvapilo mne to hned první víkend, kdy vlakovou výluku nahrazovaly autobusy, které měly 3/4 hodiny zpoždění (měly jezdit v půlhodinovém intervalu). Nikdo se nevztekal, nikdo nepotřeboval řvát. Když si jeden spolucestující šel postěžovat na zpoždění, řidič mu místo odeslání do míst-kam-slunce-nesvítí vysvětlil situaci a omluvil se, spolucestující poděkoval.

Blahořečil jsem v tu chvíli své introverzi, byl jsem sám vlastně dost nakrknutý a pouze můj kulturní ostych mne zachránil před ostudou v podobě agresivního výlevu na funkčnost místní MHD.

Podobně tomu bylo jednoho večera, kdy si mne zavolal pan domácí, u něhož jsem byl ubytován v luxusním podnájmu. Zatáhl mne k domovním dveřím a trpělivě mi vysvětloval, jak je potřeba správně zalomcovat klikou, kopnout do zárubní a třikrát si odplivnout do čtyřech světových stran proto, aby byly dveře určitě správně dovřené. Když jsem přemítal, proč tato litanie, dozvěděl jsem se, že jsem ráno nedovřel dveře od domu a tudíž zůstaly celý den otevřené. Dopovídal, pozval mne na večeři a pak mne vzal na quiz night.

Živoucím důkazem toho, že zde probíraným poklidným nadhledem lze nasáknout velmi snadno a rychle, byli moji služebně starší kolegové, přišedší na krátkou pracovní inspekci. Projevilo se to tak, že jsme krátce podiskutovali nad mými dosavadními výsledky. U toho mi šéfstvo s přesně tím britským ledovým klidem naznačilo, že tady to by chtělo ještě přeměřit, sem přidat čočku a zrcátko a zkusit vypočítat ještě toto… A vlastně mi formou přátelské pochvaly nakázali komplet celou práci udělat znovu a lépe. Během toho posledního týdne, co mi zbýval.

Vyvrcholilo to jednoho odpoledne, kdy jsem potkal na chodbě kolegu Johna. Třímal v ruce lékárnu a rázným krokem mířil ke schodům. Na otázku, jak se vede, mi odpověděl, že fajn, oběd byl dobry, počasí ujde a zítra nejspíš půjde na kriket. Jo, a že prý v jejich budově vypukl nějaký požár a že tedy se tam zrovna (z titulu dobrovolného zdravotníka) jde podívat. A pak se mne zeptal „No a co ty?“ Nakonec si upravil roh límečku na svém vytahaném tričku s límečkem , popřál mi hezké odpoledne a s grácií svých 198 centimetrů a 170 kilo živé váhy odešel.

Přeji vám také takový nadhled při hašení každodenních požárů a na viděnou příště!

Athaj

Fotogalerie

Také na cestě:

Comments

pozor - ta anglická tlumenost je zrádná.

To že ti nedovřené dveře tak kultivovaně vysvětlí neznamená, že nebyl kurevsky nasranej a bylo štěstí že ho nikdo nevykradl.

Jen to teda spolk, protože patřil nejspíš k vzdělané třídě. Běžný pracující bez vyššího vzdělání by patrně reagoval více středoevropsky. Projevy emocí jsou mnohem plošší, ale zároveň jemně naznačené znepokojení je třeba chápat coby vyjádření toho, že už je to průser a menší opruzy se vůbec neříkají a počítá se s tím, že je protějšek pochopí, zastydí se a napraví to - pokud možno bez další nutnosti na to upozorňovat. A tím že se věci neříkají a nečistí, tak se tyto prohřešky pochopitelně kumulují a moc dobře jsou pamatovány.

1 |
Zuzka Ou.
| 2015/05/06 15:06 | reply

@Zuzka Ou.: Rozumim tomu; kazdopadne jsem s panem domacim zil nejakou dobu a verim, ze dokazu jeho reakci odhadnout – kdybych mel pocit, ze ho to vazne sere, tak bych se jeste ted stydel a soupal nohama:)

Na druhou stranu je pravda, ze jsem se pohyboval spise v kultivovanejsim stredostavovskem okruhu lidi v jedne s nejvice posh lokalit siroko daleko, takze verim, se prumerna realita bude jina, byt jsem to v textiku asi jednoznacne nezminil.

A.

2 |
res
| 2015/05/06 15:12 | reply


R O X Q Q