Stále na cestě aneb 32 míst, které stojí za to zažít

Londýn '15: taxonomie dopravního systému 

… aneb Je to jízda II.

Jak se liší underground od overgroundu a co mají společného s tramvají a DLR či BFLMPSVZ? Lze místo do metra omylem nasednout na vlak a místo na vlak na tramvaj? Lze v Londýně cestovat jenom autobusem, aby to bylo o něco levnější? Vyplatí se přestoupit jen dvakrát nebo je to rychlejší na tři přestupy? A kolik tedy stojí cesta z A do B? Tuto a mnoho dalších otázek jsem si kladl při prvním setkání s londýnskou hromadnou dopravou. V dnešním příspěvku se pokusím vrhnout (myšleno spíše obrazně než fyzicky) na tuto problematiku trochu světla. A jak jinak než mírně odlehčenou formou.

Původně jsem se snažil text pojmout alespoň částečně informativně. Nicméně, sbírka absurdností rostla a rostla, až jsem se rozhodl v rámci formální čistoty téměř všechny věcné informace vyřadit. Naleznete je v příloze.

Síť londýnské veřejné dopravy zahrnuje dvě hlavní složky: dopravu silniční (autobusy) a kolejovou. Kolejová doprava se tradičně dělí dle meziměstskosti: na výhonky národní vlakové sítě National Rail (nazývejme je vlaky) a na lokální dopravní sítě, slangově nazývané groundy (z angl. „ground“ – země).

Groundy se dále rozlišují podle průměrné vzdálenosti osy pohybu vlaku (ve vertikálním směru, tzn. výšky) od roviny povrchu terénu. Groundy se zápornou výškou nad povrchem se označují jako trubice (z angl. „tube“) nebo podzemka (též „Underground“), výjimečně též jako metro. Druhá kategorie, u které výška víceméně konverguje, je označována lakonicky jako nadzemka („Overground“). Toto rozdělení, jakkoliv fádní se může zdát, je klíčové k zorientování se v systému a taxonomii jednotlivých kategorií.

Pojďme se podívat na jednotlivé poddruhy blíže:

Londýnské metro 

Londýnské metro, to je 150 let živelně rostoucí složitost. Ač původně vznikla vskrytu a pod zemí, dnes už více než polovina z asi čtyř set kilometrů kolejí slavné londýnské podzemky vede nad zemí (čili by vlastně spadala do kategorie nadzemek, ale to by situaci natolik zkomplikovalo, že se neodvážím nad tím přemýšlet).

Orientace v metru, to je sladký sen každého dojíždějícího i náhodného návštěvníka. Každá linka má svůj jedinečný název (třeba Bakerloo a Waterloo), barvu (pro znalé: už chybí jenom obrázek ke každé stanici) a konečnou množinu zastávek, z nichž některé jsou konečné. Nicméně nebyl by to Londýn, aby v tom nebyl ještě nějaký zádrhel.

Uveďme si pár příkladů:

Linka Waterloo (plným názvem „Waterloo & City“), bleděmodrá, jezdí z Waterloo na Bank. Vadou na kráse je její  barva: v systému londýnské dopravy je celkem jedenáct modrých linek, při zanedbání vlaků jsou to čtyři a z toho tři bleděmodré [1]. Navíc, bleděmodrá je i řeka, kolem které linka většinu cesty vede. A možná proto na některých pláncích tato trasa není zaznačená vůbec – já jsem se o její existenci dozvěděl až po měsíci pobytu a zcela náhodou. Waterloo má dvě konečné stanice a… to je všechno. Punk.

[1] Jak jsem byl poučen důvěryhodným zdrojem blízkým redakci, jedná se o blankytně modrou, tyrkysovou a modrozelenou . Alternativní zdroj blízký redakci uvádí, že to není modrozelená, ale mentolová; na to reagoval první zdroj blízký redakci, že mentolová je více do zelena a že toto je určitě víc modrozelená.

Na pohled ještě konceptuálnější je Circle line, která má konečnou jenom jednu. To proto, že jezdí po kruhu kolem centra a z tohoto kruhu jednu chvíli odbočuje malý edémek s konečnou na konci. Takže vlastně vede tak trochu do spirály. Aby to nebylo fádní, žlutá barva je v mapě jen jedna, zato postupně mění odstín. No a ve výsledku v místě, kde potkává sama sebe, si nakonec není vůbec podobná

Prase aby se v tom vyznalo, říkáte si, ale to ještě bohužel není všechno. Máme tu jednu konečnou, dvě konečné, kde se to zastaví?

Problematičtější stran orientace je tmavě zelená District line, která protíná Londýn z východu na západ. Na východě končí v Upminsteru, fajn, na západě ale končí buď v Richmondu, ve Wimbledonu nebo na Ealing Broadway. Navíc má ještě severní odbočku na Edgware Road.

No a cenu za matení nepřítele získává nejjižnější trasa nazývaná Northern line. Ta už ve skutečnosti tvoří vlastní systém metra uprostřed globálního systému metra. Na jihu má jeden konec, na severu tři a uprostřed se větví vedví. Obě větve se nazývají dle jedné, náhodně vybrané zastávky (západní větev Charrington Cross a východní větev Bank). Vlaky severní dráhy pokrývají téměř všechny kombinace až na to, že například někdy některé vlaky vynechávají některé zastávky.

Uf.

EDIT: pro vášnivé metraře ještě link na více zajímavostí o Londýnském undergroundu. Např. o tom, kdy se tam narodilo první dítě, kolik tam žije myší, kolik tam už nežije sebevrahů a tak.

Londýnské nadzemky a další koleje 

Nadzemky jsou ve skutečnosti takovým venkovským pokusem o rozšíření městského metra. S metrem samotným sdílejí stanice a snadno do nich omylem nasednete, či naopak nenasednete (jak se stalo nám). Do nadzemek patří zejména London Overground, tajemně znějící DLR (Docklands Light Railway) a tramvaje (zde zvané „Tramlink“). Samotný název „nadzemky“ je typický britský tradicionalismus, protože samotné metro má nad zemí více kilometrů než všechny nadzemky dohromady.

Každá nadzemka tvoří vlastní ostrůvek v moři mizérie místní MHD. Overground tvoří v zásadě okruh kolem centra, což se hodí například ve chvíli, kdy je záhodno při cestě z jedné periferie na protější periferii eliminovat průjezd centrální oblastí Londýna (například protože ještě zbývá pár dní do výplaty a vaše Oyster zeje prázdnotou). Východní marku londýnského knížectví obsluhuje DLR, na kterém je poznat bída východní části: nemají na personál, takže vlaky jezdí bezpilotně. Konečně jsou zde tramvaje: jezdí po několika linkách kdesi jižně od City, což je asi tak vše, co je o nich třeba vědět.

Příměstské vlaky jsou zmíněné konečky národní vlakové sítě, která krom celého Spojeného království shodou náhod docela dobře slouží pracujícím z četných dělnických osad v okolí dojíždět za prací do města. A podle toho také jezdí, z některého z asi tuctu nádraží v centru do všech směrů, provozovány různými dopravci.  Opět sdílí peróny s metrem, nadzemkami i tramvajemi.

V tomto místě nelze než doporučit materiál pro samostudium. Ten najdete zadáním vhodného hesla ve vyhledávači.

Londýnské autobusy 

Autobusy tu prostě jsou. Všude. Někde dvojpatrové, někde jednopatrové, většinou červené, málokdy úplně nacpané, ale téměř vždy pomalé. To, co lze po kolejích ujet za dvě hodiny, autobusem potrvá pět. Kamarád Jan se onehdá rozhodl, že ušetří pár pencí a rozhodl se jet z letiště za mnou na návštěvu autobusem: přistával o půl jedenácté v noci a na zastávce za barákem jsem jej byl přivítat už ve čtvrt na tři ráno. Po kolejích to lze stihnout pod dvě hodiny.

Abych nebyl unfair, autobusy mají i řadu výhod (prý). Co ocenil zmíněný kamarád, je to, že jezdí i v noci. Když jste švorc, nechají vás jednou jet na sekeru. Mají i zábavní funkci: ve dvoupatrovém autobusu za vyzkoušení stojí výhled z přední řady sedadel v patře – jinde nezažijete ten pocit, že do toho mostu před vámi vrazíte hlavou hned potom, co srazíte toho cyklistu, a předtím než stejně nevyberete pravoúhlou odbočku do té uzounké ulice. Jenom se nenechte unést a nezapomeňte si nechat zastavit na té správné zastávce.

A abych nezapomněl: autobusy jsou jak mladé dívky při návštěvě toalety. Jezdí stále pohromadě, vždy minimálně po dvou.

Jak s tím naložit? 

Velmi rád bych tady na tomto místě utrousil pár užitečných rad, nicméně i po dvou dílech tohoto naučného seriálu v tom plavu jak filosofové v kečupu. Takže leda:

  • Jezděte mimo špičku a moc nepřesedejte (zejména mezidruhově).
  • Choďte pěšky nebo jezděte na kole.
  • Berte si s sebou nějakou užitečnou zábavu pro ukrácení času. Nejpopulárnější je zde čtení novin (které nechal někdo před vámi nechal na sedadle či na podlaze), obědvání/večeření (zde naopak spíše toho, co si sami přinesete), a pro dámy líčení (holky to dávají s přehledem).
  • Oyster kartu pravidělně nabíjejte a nic si z toho nedělejte. Protože jak píše kamarád Matěj: nenaděláš.

Bon voyage 'n' mind the gap!!

Athaj, t.č. stále s vámi.

PS: ta příloha pro informacechtivé (o tom, kolik vlastně stojí takové ježdění MHD) je ještě o kousek níže

Líbí se vám článek? Budu rád, když jej nasdílíte!

Také na cestě:

Příloha

Co to stojí? 

Spletí ještě zajímavější než je síť londýnských nočních autobusů je systém tarifikace za jednotlivé jízdy. Ta tvoří fascinující multidimenzionální kyberprostor plný zákeřných nástrah – a každé zaváhání vám nemilosrdně srazí vaz (no dobře, kredit z vaší Oyster). Londýn je rozdělen na zóny: čím víc zón, tím víc Adidas a tím méně zbylého kreditu. Platí se odlišně ve špičce a mimo špičku. Existují denní stropy („daily capping“), které pro danou kombinaci podmínek určují maximální útratu za jízdy během jednoho dne, zbytek je zadarmo. Dále existují časové limity, za které musíte cesty stihnout.

Nejjednodušší jsou autobusy a tramvaje: platíte za nasednutí mávnutím sea-food kartičky o čtečku u řidiče, denní strop je v hodnotě asi třech jízd. Mírně komplikovanější je systém metra, groundů a vlaků. Máváte buď tradičně na vstupních či výstupních turniketech, někdy i na přestupních. Platí zde jednotný tarif, nicméně při přestupu z vlaku na cokoliv jiného a nazpět někdy platíte zvlášť za dvě a někdy ne. Cena závisí na počtu projetých zón, špičce a stihnutém časovém limitu. Do toho nějak vstupuje „daily capping“, který také závisí na ujetých zónách a je taky jiný v době špičky a mimo špičku.

Nadšencům doporučuji čtení na dlouhé zimní večery či do letadla.

PS: Ještě jsem vám minule zatajil, že existují alternativní možnosti placení kromě Oyster karty. Jedním z nich je „Contactless“, což v praxi znamená přímé placení bezkontaktní platební kartou. Je dobré vědět, že lze použít pouze karty vydané v Británii.

Také na cestě:

Comments

No jo, ale ještě je potřeba říct, že ani pečlivá teoretická příprava a poctivé nastudování materiálů vás nepřipraví na situaci, kdy se vlaku změní konečná uprostřed jízdy…

To si tak přijdete na nástupiště vyzbrojeni informací, že přes Teddington jezdí vlaky do Sheppertonu. Najdete si tedy na tabuli vlak do Sheppertonu, pro jistotu se zeptáte pána ve žluté vestičce s nápisem DLR, který vám to potvrdí, a jedete. A ve chvíli, kdy odjedete ze zastávky Wimbledon už nesedíte ve vlaku do Sheppertonu, ale do Guildfordu. Kouzlo? Ne, just London :-)

Ono to asi hlásili, že na cestu do Sheppertonu je potřeba přestoupit, ale - ač jsem s angličtinou během naší návštěvy neměl žádný problém - ve vlaku se prostě ozývají skřeky, které nevíte, jestli znamenají „Wimbledon“, „Kensigton“ nebo „Postupte si dále do vozu.“

Nenaděláš :-)

1 |
Míla
| 2015/02/27 09:01 | reply

Na mou obranu, ta cesta busem byla o polovinu levnejsi a dvakrat tak dlouha…takze pomer cena-sightseen vyrazne vyssi!

2 |
Jeník
| 2015/02/27 13:25 | reply


Q I X E N