Stále na cestě aneb 32 míst, které stojí za to zažít

Londýn '15: Jídlo a stravování

V předminulém příspěvku o přirozeně se nabízejících tématech k hovoru jsme zmínili jídlo a dobrovolně jej nechali na příště. Je to oblast vskutku rozsáhlá a vlivem závažnosti na život lidský zásadně nezanedbatelná. Proto člověk zůstává v úžasu stát a hledět, kterak tento aspekt života v civilizované zemi jako je Spojené království představuje mezní polohu absurdna. Britské jídlo  by se totiž nejlépe dalo charakterizovat jako „pravděpodobně omyl“. Nebo pomsta nadpřirozených sil za něco hodně ošklivého. Stav věci nepředstavuje žádné společenské tabu, obecně to tady všichni vědí (včetně hrstky skutečných starousedlíků) a dělají si z toho srandu – britská kuchyně zde v běžném hovoru nejčastěji tvoří sousloví s „odpad“, „smetí“, „vtip“, „ne“ a „oxymóron“.

Národním jídlem je zde smažená ryba a hranolky [1]. Jemná chuť amorfně-bezpohlavního rybího filé v trojobalu a je podpořena výrazným buketem fritovacího oleje, podobně je tomu i s žlutavo-všelijakými kousky (často nasládlých) brambor. Každý kousek hmoty, který není řádně nasáklý olejem, je pro jistotu zalit kečupem nebo zdejší variací na UHO [2], tzv. gravy sauce. Gravy sauce je hnědá omáčka, kterou tvoří tekuté zbytky vzniklé v průběhu vaření, případně pevné zbytky téhož procesu upravené rozmixováním. Protože pokaždé zbyde něco jiného, použije se karamel či jiné hnědé barvivo pro dosažení uniformního vzhledu.

Ad [1]: Bylo tomu tak dříve; v dnešní době značná část populace (zejména mladší ročníky) věří, že to nejtradičnější anglické jídlo je rýže s kari. A ad [2]: viz tady nebo tady.

Od konzistence a stylu národního pokrmu je odvozena další tradice. Ta velí k čemukoliv jinému na talíři přisypat právě hrst až dvě hranolek a dolít UHO, aby to mělo správný šmrnc a aby to získalo status plnohodnotného jídla. Působí to velmi nezvykle již z principu a u některých jídel obzvláště. Například u těstovin nebo u pizzy.

Další význačnou specialitou (která může být i velmi dobrá, byť se tak děje opravdu jen někdy!) jsou různé „koláče“. Ty jsou v zásadě obdobou německých Apfel in der Badenmantel: masovo-zeleninovo-jakákoliv směs zapečená v hroudě listového těsta (případně obalená bramborovou kaší) a k tomu hádejte co polité hádejte čím. Obsahem může být cokoliv: maso, uzeniny, vnitřnosti, rýže, více či méně exotická zelenina. A čím pestřejší, tím lépe! Trošku jako pejsek a kočička, kdyby ještě svůj dort pekli „na slano“ a na závěr jej ještě zabalili do ovčího žaludku a nechali zapéct.

Krom prazvláštní kombinace jídel a chutí, nastíněných pár příklady v předchozích odstavcích se často objeví různé další zádrhele. Například ten, že některá surovina není zrovna v kondici: například kuřecí nugetky v jakékoliv formě, koňské maso v lasagních nebo salát připomínající loňské sněhy. Další potenciální genocidu vašich chuťových pohárků zajistí extra dávka výrazného koření nebo nadkritické množství octa na a ve všem. Konečnou etapou pak bývá celkově nepříliš podařený postup přípravy, kdy to nejjemnější drůbeží maso má konzistenci slepeného písku nebo kdy omáčka, tvořící základ pokrmu byla zjevně připálená a tento nešvar byl nepříliš umně zamaskován.

Ve své podstatě mi zdejší strava připomíná auto, kterému chybí kolo. Podle toho, ze které strany se díváte, vidíte zjevný nedostatek buď hned, nebo až ve chvíli, kdy se pokusíte rozjet. Stejně tak u toho jídla, buď se to nedá jíst už od pohledu anebo až od druhého sousta dále.

Zmíněné nešvary však nepostihují jen onen elitní (nebo spíše pouze zúžený) výběr britských jídel, ale i celou paletu kuchyní převzatých. Ty tvoří suverénně nejbarvitější a nejrozmanitější směsku, kterou jsem měl tu čest zahlédnout. Pochopitelně lídrem je strava z Dálného východu, o něco méně je zastoupený Střední a Blízký východ společně s Mexikem a Itálií, zbytek tak paběrkuje. Tento ohromný výběr minimálně v kosmopolitním Londýně zachraňuje situaci, nicméně nic není stoprocentní. A otázka, jak na tom bude průměrná Dolní Lhota, kde si chuť kebabem nespravíte, protože k nejbližší hladovému oknu to bude mnoho kilometrů.

Mimochodem, z české kuchyně jsem zatím narazil pouze na Budvar a tatranky.

Výsledný dojem je ten, že se ne úplně vždy daří místním kuchařům jaksi v exekutivě. Věřím, že nejedno snědé či šikmé oko muselo ukápnout slzu při pohledu na místního kuchaře, který staletími ověřené recepty rovná do latě pomocí UHO, hranolek a octa. A je často jedno, jak moc je místní kuchař skutečně místní či zda pochází z opačného konce světa, vychází to plus mínus nastejno (byť pro Brity o něco hůře). Jednak asi místní kuchyňská aura semele kohokoliv a druhak se vlastně není čemu divit: disciplína vaření se tu moc nenosí. Tak jak u nás je polovina libovolného obchodu obložená sladkostmi a chlastem, tady tvoří většinu sortimentu tzv. „ready-made“ jídla, to jest prefabrikáty v plastové či aluminiové vaničce nachystané do trouby.

Jak říkal kamarád Ondřej: „Chceš-li něco pokazit, někomu to zadej“. Dosaďte libovolný recept a kuchaře ze Spojeného království.

Abych rozptýlil obavy a ukončil dnešní zápisek pozitivně: není to tu na umření hlady. Měl jsem tu i spoustu dobrého jídla: skvělých koláčů rozličných a těstovinových jídel od paní domácí jsem měl celou řadu. Všechny burgery, které jsem potkal a pozřel, byly též vysoce poživatelné (jednoznačně vede tzv. „tažené vepřové“, které mi už před odjezdem doporučil přítel Míla). Měl jsem i dobrou pizzu (byť se zdejším řetězcem Pizza Express mám zkušenost spíše nedobrou), luxusní mexické tacos a nebo lahodné řecké souvlaki. Je akorát nutné držet se spolehlivého a ověřeného a být si vědom rizika při experimentování s neprověřenými podniky.

Přátelé, přeji vám výtečné zažívání, napište a zase někdy!

Athaj

PS: Ještě zajímavá příhoda z podobného soudku. Nedávno jsem v našem open-space (otevřený prostor o více než 11m čtverečních, kapacita až dva pracovníci) slyšel filipiku ve smyslu: „U nás doma se v obchodech prodává to nejhorší a nejméně kvalitní jídlo široko daleko, jsme úplná žumpa Evropy, kam ostatní exportují to, co u nich ani dobytek nežere.“ Vzpomněl jsem si samozřejmě na podobné ohlasy, které zaznívají u nás. Pikantní na tom je, že onu stížnost jsem slyšel od Pauly, kolegyně z Německa, z té země, která je nám dávána v těchto ohledech za ten vzor.

Líbí se vám článek? Budu rád, když jej nasdílíte!

Také na cestě:

Comments



H᠎ P A H F