Stále na cestě aneb 32 míst, které stojí za to zažít

Londýn '15: Pojďme si povídat

Nedávno mi přistálo ve schránce:

„Znáte někdo nějakou knihu, kde jsou různá témata ke konverzaci v cizích jazycích? 
Máte třeba soubor otázek k nějakému zajímavému   tématu (tématům)? Rádi bychom si
procvičili v tandemu cizí jazyk, ale zatím nám chybí témata. Něco, nad čím by šlo 
třeba déle diskutovat nebo co by nešlo odbýt jednou větou.“ 

Přiznám se, že na první pohled mi to přišlo značně komické. Vzpomněl jsem si na ten mail až tady, když jsem si uvědomil, že na tom cosi může být. Zajímavou vlastností cestování po ne-až-tak-dalekých krajích a poznávání místní kultury je vskutečnosti ten fakt, že místní zvyklosti, jakkoliv bizarní, jsou zpravidla alespoň nějak připodobnitelné těm našim. A právě to dává, jak tu zjišťují, širokou paletu témat pro konverzaci, ať už s místními či ostatní zde vegetující náplavou, mezi kterou se řadím i já sám. V dalekých krajích to funguje hůře: diskuse s africkými Himby či indickými venkovany o tom, odkud má správné téct tepla voda nebo zda je lepší jíst pětkrát denně nebo jen čtyřikrát, bude minimálně zvláštní a plná kulturního a sociálního neporozumění.

Kde totiž začít s konverzací lépe než u počasí. Londýnská zima je vlezlá a protivná. Já osobně jsem po mnoha zimních výletech a mnoha nocích strávených v zimě venku měl pocit, že jsem na zimu docela adaptován, leč není tomu tak. To, že tu počasí ohřívá golfský proud, nepomáhá, spíše naopak – teploty moc neklesají pod nulu, takže je stále vlhko a vlezlo. Brit i cizinec je zatím v debatě o zimě rovnocenný parťák, s oběma si zanadáváte na *&%^%$# zimu stejně (ač si zanadáváte stejně, tak Brit u toho má na sobě bermudy, v jeho domě se moc netopí a ještě si párkrát denně vyvětrá – pozn. ed.)

Téma zimy lze rozvíjet ještě dále. Předevčírem tady napadl sníh. Souvislých 8 milimetrů sněhu mělo podobný dopad na dopravu jako Praze 4 cm u muzea, takže ranní špička plynule navázala na tu polední. V práci si kolektiv svorně utahoval z kolegy Matthia z Itálie (který jezdil závodně na lyžích), jestli už si na tych internetech našel, cože je to za bílou věc všude kolem – navzdory tomu, že pro ně samotné je sníh běžný asi tolik jako dobré jídlo.

Což nás mimochodem navádí na další vděčně věčnou a věčně vděčnou oblast konverzace, ale s čtenářovým laskavým svolením si jídlo nechám na samostatnou sondu do londýnského žití.

Se zimou ještě okrajově souvisí další oblast, a to je teplo. Spíše s cizincem (místním to totiž většinou nepřijde zajímavé) si popovídáte o (zanadáváte na) topení. Ani bych se nedivil, kdyby zde první asociace na slovo „topení“ měla spíše něco společného s nechtěnými potomky domácího zvířectva než s teplem. Totiž: všudypřítomné (zejm. v západní části) domky s malebnými cihlovými fasádami lahodí sice oku a estetickému cítění, leč bohužel okouzlení pomine ve chvíli, kdy v tom máte bydlet. Parádo, trp. Stěny domů jsou nemnoho silnější než stěna krabice od čínských adidasek. Velká jednovrstvá okna propouští sice spoustu denního světla, ale večer vám na ně zahraje meluzína (u nás některé večery v doprovodu nedalekého mezinárodního letiště).

Samostatnou kapitolou je pak topný režim. Podezřívám Brity, že prostě jen lpí na tradičním systému, kdy jim sluha zatopil po ránu ke snídani, pak se jelo na lov a další topení probíhalo až večer – jen krátce, než všichni dostatečně sťali. Když nad tím uvažuji, osobně by mne asi znepokojilo, když by návštěva ke mně domů pozvaná celou dobu seděla v čepici a kabátu. Tady to nikoho nevzruší. Na druhou stranu dlužno říci, že místní jsou na vlezlou zimu adaptovaní. Nezřídka lze vidět děti v krátkých kalhotách, teenagery na tahu pouze v rozevláté košili a botách naboso nebo dámy ve středním věku bez punčoch. V tu chvíli nezbyde než zamumlat drobnou kletbu do límců dvou svetrů, vyhrnutých až nad nos, a dále se tím nezabývat.

Obecně tradice se zdají mít významný a místy až fatální vliv na běh věcí – kromě výše zmíněných krásných cihlových domečků (jako vystřižené z Baťových dělnických kolonií, jak by poznamenal můj dávný přítel Matouš) a topení to jsou například všudypřítomné dělené kohoutky na vodu. Při jakékoliv manipulaci máte zpravidla jednu ruku opařenou a druhou mírně omrzlou. Jedinou výjimkou z tohoto zaběhaného schématu jsou restaurace, kde z obou teče voda stejně ledová. Co by mne ale vážně zajímalo, jestli ještě někde mají třeba dvě sprchy, jednu na studenou a druhou na teplou.

Tolik dnes k námětům k hovoru. Děkuji Aničce O. za námět, vám za přízeň, mějte se dobře a konverzacím zdar!

Athaj


Líbí se vám článek? Budu rád, když jej nasdílíte!

Také na cestě:

Comments

S laskou vzpominam na sva studia a letni brigadu babysittera u jedne stredostavoske damy se tremi detmi…

1 |
Breta
| 2015/03/04 05:29 | reply


E F​ O Q I