Stále na cestě aneb 32 míst, které stojí za to zažít

Londýn '15: Oyster a hotovo

aneb Je to jízda I.

Základní dovedností nutnou k přežití ve zdejší džungli je bezesporu cestování městskou hromadnou dopravou. Cílem tohoto příspěvku je přiblížit její fungování v oblasti londýnské pro ty, kteří se sem hodlají vypravit. Zároveň bych rád využil právě této chvíle, kdy jsou vzpomínky na vlastní dopravní strasti stále ještě živé a zároveň si pamatuji drobné mnemotechnické pomůcky, které mi orientaci v dramatických prvopočátcích usnadnily.

Abych nevzbudil marná očekávání: zatím se  ve zdejší dopravě orientuji jen o něco lépe než v zeměpisu státu Zacatecas v Mexiku, nicméně už se mi asi třikrát povedlo dojet tam, kam jsem skutečně chtěl. Pro zvídavé, mezitím jsem se asi pětkrát smířil s tím, kam jsem nakonec dojel a jenom asi dvakrát jsem skončil fakt někde mimo.

Základní výbavou pro přežití je již dříve zmíněný Oyster card. Ta hlavně slouží coby připomínka zašlých časů v podobě žumpy na kredit, jakými bývaly naše nenasytné Twistky a Goučka. Krom toho funguje jako kreditová jízdenka. Lze s ní jezdit většinou konvenčních dopravních prostředků, které dohromady tvoří síť nazývanou vznosně „Transport for London“. Kartu pořídíte za vratnou zálohu 5 liber na větších zastávkách a prý možná i v trafice (nicméně při příletu z Evropy se bude pravděpodobně zastávka MHD shánět lépe [1]). Ideální je si kartu rovnou nabít nějakým obnosem a vzhledem k pravděpodobnosti dezorientace v systému si nabijte raději víc. Pokud jste dostali kartu od někoho, kdo tu před lety byl, ověřte si platnost a funkčnost karty (třeba v dobíjecím automatu na letišti nebo v té trafice). Navzdory ujišťování dárců, že je na kartě ještě hafo kreditu, si ji stejně raději dobijte.

[1] Na letišti v Lutonu by se mi lépe sháněla trafika – pozn. rec.

Karta se pak pro samotné cestování používá takto: na rozdíl od běžných platebních karet (které v klidu v samoobsluze vytahujete několik minut, než najdete správnou kapsu, a u toho se bavíte vzrůstajícím neklidem spoluobčanů ve frontě za vámi) je užitečné mít Oyster kartu při průchodu turniketem po ruce. V opačném případě hrozí ušlapání/vyhození/ignorace, což vás v cestě minimálně zdrží. Chcete-li využít dopravní prostředek (či obecně kartu jakkoliv využít), hledejte žlutý kruh velikosti asi jako CD, ke kterému se karta přikládá. V autobuse je u řidiče a je nutné si odpíchnout pouze při nastoupení. V metru (a příbuzných prostředcích, viz příští díl) je třeba odpichu na turniketu před příchodem na nástupiště i po jeho opuštění. Na venkovských nádražích najdete žlutý bod kontaktu na sloupku někde poblíž vchodu. V autobuse vás navede a zároveň zkontroluje řidič, v metru zřízenec; akorát na nádraží na to musíte myslet sami, což je zrádné zejména při vystupování pozdě v noci a/nebo pod vlivem [2]. Jinak se totiž stane, že vám neodmávnutí připomene buď revizor (při opomenutí při nástupu) nebo systém formou napočtení vyššího jízdného (při výstupu).

[2] Říká se to, nemám vlastní zkušenost.

Když je vaše Oyster karta švorc (tedy brzo): jste-li na stanici metra/vlaku, budou poblíž dobíjecí automaty a můžete si na kartu vesele převést zbytné finance (4 z 5 finančních poradců doporučují jako skvělou investici). Údajně vám kartu dobijí i v trafice (neověřeno). Jako poslední šanci vám ústřice umožní jet právě jednu jízdu autobusem na sekeru. Částku vám bude z kreditu strhnuta při příštím dobití.

Další zajímavou možností pro přizevlivšího je takzvaná Day Travel Card, která vám (za 12 liber, tj. přibližně cenu měsíční šalinkarty v Krně, sic!) umožní cestovat bez omezení po celý den (mimo špičku v pracovní dny či o víkendu celý den). Výhodou je, že nemusíte sledovat ubývající peníze postupně po celý den, ale vylepíte je najednou a navíc máte (údajně, neověřeno) možnost výrazné slevy na vstupném v řadě památek.


Tolik základní survival guide, ještě bych se k tématu rád vrátil a detailněji rozebral taxonomii londýnských dopravních prostředků. Rozloučíme se pokřikem, který vám po několika cestách hromadnou dopravou utkví v hlavě jako kečup na košili. To proto, že neustále duní celým londýnským podzemím, nadzemím i mezizemím jak poslední zoufalé kouzlo Harryho Pottera: “Mind the gap!”.

Líbí se vám článek? Budu rád, když jej nasdílíte!

Také na cestě:

Comments



Y G H O L