Stále na cestě aneb 32 míst, které stojí za to zažít

Londýn '15: Velká věda I.

Jak již padlo, prapůvodní příčinou mé existence ve Spojeném království je pracovní stáž na půdě Národní fyzikální laboratoře (NPL), kam docházím jako hostující pracovník ze spřátelené dálněvýchodní instituce. V této sérii příspěvků bych rád lehkou formou tuto budoucí ozdobu mého CV přiblížil svým kamarádům a kolegům z branže (ale na své si doufám přijdou i humanitně zaměření :) Obrazová příloha je dnes pouze volně související a naleznete ji dole.

Pondělí

Můj kontakt začal v pondělí brzy ráno na vrátnici NPL srazem s Andrewem, mým zdejším šéfem. Brzy ráno je tady naštěstí až o půl desáté. Odchodem z recepce začíná prověrka mých chabých navigačních schopností. Hlavní komplex budov se sestává z asi 15 modulů (spíše přerostlých unimobuněk) organizovaných v matici 3 × 5. Každá buňka má dvě patra, na každém patře jsou dvě podélné a dvě příčné chodby. V náhodných místech pak jsou rozesety (v pořadí důležitosti) tunely mezi buňkami, ajnclíky s kávovary a toalety. V tomto bludišti mi Andrew ukazuje nejprve moji kancelář. Dostal jsem místo u stolu a počítač – vzpomněl jsem si na své dvacáté narozeniny, kdy jsem si k narozeninám pořídil stejně velký sedmnáctipalcový monitor. K počítači nemám heslo, ale to prý je v pohodě, během pár dní se to vyřeší. Kancl se mnou sdílí milá a pohledná kolegyně Paula, dle rezavého finiše usuzuji na jasnou Irku.

Další zastávka je laboratoř. Doma by se do objemu této místnosti vešly tak čtyři laby ve dvou patrech. Vypadá to, že se tu usilovně pracuje, každý povrch je pokryt směsicí předmětů. V místě, kde byla směsice mírně řidší, jsem dostal vyhrazený svůj kout a půl optického stolu. Abych vypadal přítomně, napsal jsem si do nachystaného bloku alespoň číslo místností, kde se pohybujeme. Pro jistotu jsem si poznamenal i šéfovu kancelář a kancelář sekretářky.

Dalším bodem programu bylo uvítací školení. Začalo půlhodinovým čekáním na konec předchozího meetingu. Následující nezbytná prezentace pak byla o tom, jak zde vše hladce funguje. Fakt se snažím poslouchat, ale zradila mne technika. Chci napsat A., že mě nemá vyzvedávat, protože skončíme později. Žel, kombinace mých gramlavých prstů a nového telefonu vedla k tomu, že napsání šestislovné krátké textové zprávy trvá asi deset minut a hned dvakrát dostávám pojeb za domnělou nepozornost. Školení bylo zakončeno větou: „Tak, a teď už tomu rozumíte, takže můžete podepsat předvyplněnou žádost o stranickou firemní průkazku a jít se nechat vyfotit.“ Ano, jede to tu jako na drátkách.

Odpoledne se scházíme v laboratoři a začíná to … ne zvostra, ale úplně tradičně: A. kleče na podlaze či stoje na stole vytahuje více či méně potřebné součástky ze všudypřítomné směsice předmětů. Já je zase víceméně zařazuji zpátky a tvářím se, že je pak určitě najdu. Po chvíli frekvence nově nalezených pokladů klesá a dostávám ten důvěrně známý pokyn: napiš si seznam na nákup do ThLabs a co nejde koupit, to si nech vyrobit v dílnách.

Jdu zprovoznit počítač. Po jednom telefonátu a dvou e-mailech na helpdesk znám svoje přihlašovací údaje na PC. Po dvou hodinách marných pokusů a se zjištěním, že místní IT bezpečnost je založená na nedostupnosti jakýchkoliv služeb, odcházím v poklidu domů.

Úterý

Dnes absolvuji návštěvu u Simona, hlavního šéfa přes bezpečnost práce s lasery. Asi prestižní postavení, ale bohužel tuto aktivitu vykonává nádavkem ke své běžné práci, čili nadšením úplně nečiší. Nečiší dost intenzivně, asi tak za každou třetí větou. Setkání končí tím, že „se asi uvidí“ a že se Simon musí domluvit s Catherine. Asi je dobře, že ještě nevím, co si pod tím představit.

Mezitím přišlo avízo z PPL, že balík s laboratorním vybavením z domova byl doručen. Šéf mne ujišťuje, že za chvilku balík doručí k němu a mohu si jej převzít. Nemám důvod mu nevěřit.

Konečně se dostávám k nákupnímu seznamu a posléze i k výkresům. Jako šprt jsem si včera v noci nainstaloval nějaký jednoduchý CAD a zběsile v něm maloval čárečky a kosočtverce (tentokrát bez Věrky). Díky tomu teď sázím díry do virtuálního plechu rychleji než vloni američtí policajti do zlobivých řidičů. V momentálním rozpoložení flow nad výkresem jsem se rozhodl zapříst hovor se spolukancelářnicí Paulou. Takticky jsem to nezvládl dobře. Svůj megahustý kvádřík se třemi dírami v jedné řadě jsem zvětšil na celou obrazovku a ležérně otevřel konverzaci dotazem na tolerance děr pro šrouby M1,6.

Nakonec jsem to nějak uhrál a byla z toho docela příjemná konverzace. Paula je navzdory irskému vzezření studentka z Německa a téměř vystudovaná strojařka (takže tak asi můj dotaz mohl zapůsobit). Je zde na studijní stáži (studuje v Ilmenau, což je mmch. jeden z kapříků v našem vědeckém rybníčku) a pracuje na měření úhlů pomocí interferometrie. Když slyšela název mé domovské instituce, tak se jala prohrabovat papíry na svém stole s tím, že prý zrovna čte náš článek a vytasila se s kopií mého souhrnného disertačního traktátu. Svět je malý.

Po obědě se jdu zeptat šéfa na ten balík. Ujišťuje mne, že za chvilku balík doručí k němu a mohu si jej převzít. Jako na drátkách. Po odpolední svačině se jdu zase zeptat. Chvíli mne zase ujišťuje, ale pak se se mnou vypraví na trestnou výpravu o modul na západ a dva moduly na sever. V depu nejprve borec zapírá, ale červená bedna koukající zpoza rohu jej usvědčuje. Rozzáří se a praví, že je skvělé, že nám to již přišlo a že nám to určitě zítra doveze, třeba po obědě. Jako na drátkách.

Středa

Dopoledne trávím na povinném úvodním semináři. Dozvídám se, jak v NPL všechno skvěle funguje a že když něco potřebujeme, máme se jít zeptat. Tak se jdu zeptat Simona, jak s tím školením na lasery. Prý se uvidí.

Odpoledne vybaluji. Připadám si jako o vánocích, ale už asi u čtyřicátého balíčku to přestává být tak zábavné. Odstranil jsem změť místních předmětů z kusu stolu a vytvořil jsem na vzniklém místě vlastní. Opět mne fascinovalo, jak mnoho prostoru mohou zabrat věci původně sbalené do kompaktního prostoru – svoje teritorium jsem musel během vybalování několikrát zvětšit. Je ale vidět, že mě tu vnímají s respektem, směl jsem si zabrat i kus toho nejcennějšího – místo na jedné ze třech poliček na zdi.

Čtvrtek

Je to dobré, začínám se orientovat. Už krom cesty z labu do kanceláře a z kanceláře do jídelny zvládám i cestu z labu do jídelny (vivat tranzitivní uzávěr). Hodně mi pomohl sešit se zapsanými čísly místností, ztratil jsem se akorát jednou hned ze začátku, protože jsem si nepoznamenal číslo své kanceláře.

Odpoledne jsem se vrátil do dětských let, kdy jsem stavěl lego a babička mi dle instrukcí hledala kostičky. Skládal jsem sestavu z domu a blahořečil chlapce za důsledné označení. Když jsem umisťoval komponenty dle čísel do stojánků, pomyslel jsem si něco o brnkačce a o rouhání. Tak uvidíme.

Pátek

Dnes jsem dostal výrobky z dílny. Těší mne to, doma bych čekal tak o měsíc déle. Paula moje nadšení nesdílí, prý na podobné díly už čeká měsíc a půl. Karma je zrádná. Pronáším slovo útěchy a jdu si po svých… … a obratem se mi dostává spravedlivé odplaty, ještě i za včerejší rouhání. Mým cílem bylo nalepit zrcátko nastojato na jeden z vyrobených hliníkových hranolů. Dostal jsem k tomu vteřinové lepidlo a slovo povzbuzení. Postupně mi zrcátko upadlo na stůl, odtud na zem, kde jsem na něj šlápl, pak se mi podařilo jej nalepit, pak jsem si všiml stopy po podrážce a jal se jej čistit, což zase nevydrželo ještě nezatvrdlé lepidlo. Nakonec se povedlo a zároveň mám ideální příležitost jít vyloupit banku, protože díky kombinaci vteřinového lepidla a mé šikovnosti nebudu zanechávat otisky prstů.

Jdu se zeptat Simona, jak se školením laserové bezpečnosti, že už bych rád začal zprovozňovat přivezený laser. Prý se uvidí. Jako na drátkách.

Začínám se pouštět do optické sestavy. Za chvilku vidím kolečko jak bič a skoro je mi líto, že to jde tak rychle, protože pak se musím vrátit k parodii na programování, která spočívá v propojování ikonek s drátky. Bezva. Snažím se vnitřně přesvědčit, že je to stejné jako stavět koleje v Transport Tycoonu, ale mé vědomí se mrcha nedá.


To byl první týden, o dobrodružství není nouze. Asi nejmarkantnější je tradiční rozpor, který jsem tady asi čekal v menší míře. Prezentace v powerpointu snese všechno a skutek někdy utíká i ve staré dobré Anglii. Teď utíkám na víkend, chystám se pokračovat v nákupu basy (se kterým jsem začal už minulý víkend) a snad se dostanu i do Bushy parku za těmi jeleny.

Líbí se vám článek? Budu rád, když jej nasdílíte!

Také na cestě:

Comments

Ano Ano. Pamatuju. Když mi přivezli nový počítač, ležel 14 dní někde, kde zkoumali, jestli jej mohu zapojit do zásuvky. Pochopil jsem a 15., 16. a 17. den jsem se chodil 2x denně ptát, a 18. den jsem si ho konečně raděj odvez sám. Mail mi začal fungovat až když jsem se šel s kluky na IT po moravsku seznámit… Stará dobrá Anglie…

Nechci přebíjet tvé historky, jen vyjádřit hloubku svého soucítění.

Mat.

1 |
matej
| 2015/02/01 22:29 | reply

Pěkná povídání! A u obrazové dokumentace se již těším na letmé záběry interiéru laboratoře … jestli tedy smíš fotit, toť otázka :) P.

2 |
Dž.
| 2015/02/02 09:13 | reply


U L O T P