Stále na cestě aneb 32 míst, které stojí za to zažít

Londýn '15: Začátky

Jak jste se mnozí asi doslechli, byl jsem vyslán svým mateřským ústavem na pár týdnů na zkušenou do Spojeného království do oblasti Londýna.

Druhou lednovou sobotu jsem se obtěžkán zavazadly vydal (opět) na cestu. Sice už to není úplně ten způsob cestování jakému jsem se s chutí oddával dříve, nicméně staré reflexy fungují a už samotná cesta ve mně vzbuzovala takové to zdravé napětí a očekávání. Abych z toho nevyšel úplně s prázdnou, hned mne slečna za přepážkou (rodilá Rakušanka, černá jak zbrusu nové kanady) uvítala oblíbenou větou: „Ale pane, takhle by to nešlo, máte přespříliš nadváhu!“. Rázem jsem se ze sebevědomého světáka proměnil v opoceného dělníka ekonomické třídy a jal se za doprovodu zvláštních pohledů kolemjdoucích, létajících trenýrek a přisprostlých výrazů přebalovat zavazadla.

Pravda, stále to bylo lepší než blahé paměti v Káhiře na letišti, kdy jsem nastřídačku odsypával šroubky z krabičky, odštípával z klubka kusy drátu a vyhazoval ponožky po jedné tak dlouho, až jsem se do váhového limitu vešel.

Další výzva byla klasika z repertoáru cestovatelských potíží: kde budu dnes spát a jak se tam dostanu. Vybaven radami od kamarádů (díky zejména Lucce za podrobný referát) jsem si v podchodu pod letištěm pořídil Oyster kartu (místní předplacenku na MHD) a jal se hledat ten správný autobus. Trošku mne zamrzelo, že prodavač vůbec nezareagoval na můj pokus o vtip ve smyslu, že bych rád jednu tu krevetovou kartičku, ale jak často píše kamarád Matěj, nenaděláš. Našel jsem autobusové nádraží i moderní tabuli, jež ukazuje pomalu i to, které volné sedadlo je v kterém autobusu nejlepší. Bohužel tam byly úplně jiné linky čísla než moje 285ka. Po chvilce zírání a rekognoskaci terénu (společně se vší svoji nadváhou poskakující po dlažebních kostkách) jsem se šel potupně zeptat rodilé Londýňanky (s roztomilým středo-indickým akcentem) za přepážkou. Dozvěděl jsem se, že můj autobus je přeci (aka něco, čemu jsem neporozuměl a doteď nevim) a že přeci všichni ví, že to jede z nástupiště hned vedle východu.

Posledním drobným zádrhelem byla další klasika v podobě jazykové bariéry. Na každé stanici se z amplionu ozval zvuk ve stylu „[ lrgxerraargh]“ a já jsem mohl vesele přemýšlet, zda to znamená „Riverside“ nebo „Earlsfield“ nebo „Postupte si dále do vozu“. I toto se nakonec podařilo rozlousknout, přejel jsem jen o dvě stanice a nakonec se úspěšně přikodrcal ke dveřím vybraného domu „postel&snídaně“.

Jednou z vnitřních motivací tohoto blogu je pro mne krom potřeby získat trošku cviku v psaní něčeho jiného než Zdůvodnění a Zpráv i snaha udržet vládu nad mateřským jazykem, zejména v rovině jeho kontaminace slangovými a/nebo cizojazyčnými výrazy.

Tak jsem tady. Tady v Londýně a tady na webu. Formou tohoto blogísku bych rád během této doby udržel kontakt se známými a kamarády doma, proto budu rád, když se občas vrátíte sem, napíšete co vás tady baví a co naopak nudí a nebo nám dáte vědět třeba jen tak.

Líbí se vám článek? Budu rád, když jej nasdílíte!

Také na cestě:

Comments



I O᠎ U​ A L