Stále na cestě aneb 32 míst, které stojí za to zažít

#2 Španělsko: Cesta do Santiaga

Svatojakubská pouť (Camino de Santiago) je tradiční křesťanská poutní cesta, vedoucí k ostatkům sv. Jakuba Staršího, uložených v katedrále uprostřed městečka Santiago de Compostella na severovýchodě Španělska. Dodnes do tohoto svatého města (třetího po Římu a Jeruzalému) vede spleť tras, vedoucích zejména (směrem) z Itálie, Francie a Portugalska, a nespočet různých odboček a propojek. Po této spleti se každoročně vydávají zástupy poutníků hledat sebe sama, odpovědi na otázky nebo jinou formu duchovního prožitku.

Rychlá varianta: nemám čas číst, chci se podívat na fotky >>>.

Každá z cest má svoje specifika: například nejtradičnější francouzská cesta (Camino Frances) bude přeplněná poutníky od jara do zimy, zato nabídne asi nejintenzivnější kulturně-historický zážitek. Na severní cestě (Camino del Norte) budete blíž moři a slunci, na Via de la Plata zas horám a nebi. Cesta nabízí možnost volby i v tom, jak dlouho a jak rychle putovat. Někteří vyráží na posledních 100 kilometrů na prodloužený víkend, jiní putují několik set kilometrů pár týdnů a najdou se i tací, kteří vyrazí na cestu od vlastního prahu. Vyrazit například z Brna tak znamená ujít během pár měsíců několik tisíc kilometrů.

Já jsem na pouť poprvé vyrazil v době, kdy jsem měl intenzivní potřebu se zklidnit a promyslet si, když to tak řeknu, další životní kroky. Vydal jsem se na cestu s tím, že prostě vyrazíme a uvidíme, kam cesta povede. Dlužno říci, že mne výsledek velmi mile překvapil.

První, kam vás cesta zavede, je kulturní krajina, kterou prochází. Pomalé tempo chůze dovoluje pozorně krajinu sledovat až do podrobných detailů. Cesta přetíná širé lány, skáče přes potoky, plete se mezi silnicemi a železniční tratí, míjí kostelíky a boží muka, obchází samoty i se noří do víru měst. Chůze dává jedinečný prostor vychutnat vše z toho plnými doušky a klidně se něčeho nakrátko i značně přesytit.

Pro mne coby člověka značně časově flexibilního byla ze začátku velmi intenzivní poměrně striktní disciplína, kterou putování vyžaduje. Ráno vstát tak, abychom mohli vyrazit na cestu, jakmile bude alespoň trochu vidět, přes den pár krátkých přestávek, odpoledne ubytování, sprcha, vyprat ponožky a pořídit něco k snědku… a to už je pomalu večer, čili zalepit puchýře, poslední dvě piva na dobrou noc a spát.

Zároveň je ale pohyb tak rychlý, že lze sledovat kontrasty, které cesta nabízí a prožívat je všemi smysly. Venkovský poklid střídá hlomoz milionových velkoměst. Jiskrná laškovnost věčného pobřežního příboje na jedné straně cesty se doplňuje s hrdostí horského hřebene, který lemuje stranu opačnou. Jindy zase cesta vede z panensky čisté náhorní plošiny přímo doprostřed industriálního pekla, kde se vysoké haldy strusky a popela mísí se zaprášenými továrními halami.

K tomu všemu hrají třetí housle všudypřítomné živly. Subtropické španělské slunce umí hravě spálit a vyprahnout. Ostrý vítr v sedlech či údolích si pohrává s poutníky lehčí tělesné konstituce a dokáže vymrazit skrz naskrz. Země v různých formách při každém z mnoha tisíc denních kroků otlačuje a namáhá chodidla a všechny klouby. Co téměř nemá obdoby, je ovšem déšť, obzvláště ten galicijský. Když prší, tak prší pořádně, dlouho a ze všech stran – ano, i ze spodu.

Další, co dělá (vlastně jakoukoliv) Cestu Cestou, jsou lidé, které nelze jinak než neustále někde potkávat. Nejprve jsou to zástupy místních, kteří na vás – špinavé a zasmrádlé poutníky – pohlíží s respektem a úctou, často jen protože se sami k takovému vybočení ze svého komfortu neodhodlali, a nebo naopak ano a rozumí vám. No a pak jsou to nezbytné zástupy spolupoutníků, kteří mají podobnou cestu jako vy. Potkáváte neuvěřitelnou plejádu charakterů od dělníků po umělce, od čerstvých maturantů po zasloužilé dlouholeté důchodce. Všichni hledají duchovní prožitek, od prostého duševního odpočinku a relaxace přes osvícení až po vizi co se sebou během následujícího roku nebo následujícího života. Zkrátka, stejně jako krajina i lidé okolo jsou významnými nositeli příběhů a často se v těchto příbězích lze dobrat zajímavé inspirace.

Někdy mi přišlo, že jedna kombinace mírně dominuje: mladí lidé mezi 25 a 30 bez vize, kteří hledají duchovno v intoxikaci THC.

Tím, že na pouti čas ubíhá trošku jinak (někdy zrychleně, někdy zpomaleně), často se příběhy odkrývají velmi nenadále. Není nezvyklé potkat poutníka, jít společně pár kilometrů nebo strávit krátkou pauzu a během toho si stihnout mnohé říci. To, k čemu se v debatách s přáteli doma můžete prokousávat měsíce a roky, hravě zvládnete otevřít během pár minut, ať už je to štěstí, úspěch, strach, moudrost nebo jiný z fundamentálních aspektů lidského života. S člověkem, kterého znáte chvíli a dost možná už jej neuvidíte.

Pro mě jedním z nejsilnějších momentů byl příběh jednoho bodrého seniora. Walter, toho času materiálový inženýr v důchodu si jednou přisedl k našemu stolu. Dali jsme se u piva do řeči o běžných věcech: kdy jsme se vydali na cestu, na jak dlouho, kde jsme začínali, kolik zítra ujdeme… a rychle se dostali i k tomu proč vlastně. A jeho odpověď na naši otázku byla až urážlivě snadná. Pravil, že měl dobrý život – super práci, skvělou rodinu a štěstí na lidi a události kolem sebe. A proto teď, na sklonku, kdy ještě možná naposled na to má sílu, vydává se na pouť, prostě jen za to všechno poděkovat.

Někomu to může připadnout banální, pro mně těchto patnáct vteřin byl opravdu silný impuls k úvahám. K úvahám nad tím, kam vlastně jdeme, co na cestě hledáme a co nacházíme. A tak nějak mi došlo, že ta věčná snaha o zběsilý úprk směrem vpřed, ať už po cestě do Santiaga nebo kterékoliv jiné, je možná jen alibi. Alibi proč se nezastavit a nepostavit se skutečnosti, protože na konci cesty, mezi vší krajinou, lidmi a příběhy stejně vždycky najdu zase jen sám sebe. Ať už to znamená cokoliv.

S díky na viděnou

Athaj

Líbí se vám článek? Budu rád, když jej nasdílíte!

Fotogalerie

Také na cestě:

Comments



D A C B R